Až do neděle 26. listopadu 1989 šířily se v Telči porůznu zprávy o dění v Praze, ale jen skrytě, a ne vždycky přesně. Pokud se někde objevil nějaký leták, byl vzápětí stržen. S obavami byly sledovány reakce největšího průmyslového podniku v městě – Motorpalu a jeho Lidových milic, kde ovšem v té době už mizela ochota k nasazení i u některých členů KSČ.

Na počátku sametové revoluce jsem byl v Praze na synodu ČCE jako čerstvě zvolený poslanec za liberecký seniorát ČCE (synod se konal v kostele vinohradského sboru ČCE). 

V roce 1984 mi byl v Horních Dubenkách odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Po krátkém zaměstnání jako topič a nezdařeném pokusu býti průvodčím osobních vlaků jsem zakotvil u Okresní správy spojů Jihlava – pošta Jihlava 2 jako odborný pracovník přepravy u vlakových a autobusových pošt.

Listopadové události nepřišly zcela nečekaně. V blízkém zahraničí to začínalo být nadějné, v Polsku Solidarita, Maďarsko otevřelo hranice, které obyvatelé NDR využívali k hromadným přechodům na západ. 

1. listopadu 1989 na dveře evangelické fary zaklepal šéf opery olomouckého divadla.

Občanské fórum (OF) na Sokolovsku se začalo formovat 21. listopadu a různorodé skupinky se postupně připojovaly až do 14. 12. První prohlášení, které ostře protestovalo proti brutálnímu zákroku pořádkových sil v Praze 17. 11. 1989, podepsali pracovníci okresního muzea Sokolov. 

V neděli 19. listopadu 1989 po dopoledních bohoslužbách vystoupil bratr Blahoslav Dobrovolný a informoval sbor o pražských událostech ze 17. listopadu. 

Dne 17. listopadu 1989 jsem byl právě v Praze. Konal se totiž synod Českobratrské církve evangelické, při kterém se měla mimo jiné řešit také otázka dvou mých spolužáků, kterým byl jako duchovním ve východních Čechách odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské služby.