V Olomouci těsně před sametovou revolucí

V Olomouci, jako v každém jiném městě tehdejší socialistické republiky, probíhal tehdy právě Měsíc československo-sovětského přátelství. Na listopad 1989 byli k této příležitosti pozváni sovětští umělci z opery. Byli předně z Estonska, ale to se tehdy nerozlišovalo. A šéfdirigent operního orchestru Urmas Tanillo projevil zájem v Olomouci také koncertovat jako varhaník. Nechtěl ovšem hrát na varhany v olomoucké katedrále, chtěl svůj koncert uspořádat poněkud komorněji, na menším nástroji, v evangelickém kostele.

Mladý evangelický farář, který nedlouho před tím do Olomouce nastoupil, se telefonicky spojil se svým kurátorem, aby mohl na tuto žádost odpovědět. Samozřejmě proti uspořádání koncertu nebylo ze strany vedení evangelického sboru námitek, bylo však třeba tento koncert úředně schválit. To se tehdy muselo. Šéf olomoucké opery se dokonce trochu urazil – on jako přední městský kulturtrégr má jít někam na úřady cosi zařizovat? Za církev, o které nic neví?

Ještě téhož dne ale přišel na faru, kde byli přítomni oba zástupci sboru – farář i kurátor, a sugestivně jim vyprávěl, jak byl na okresním národním výboru (ONV) zkritizován. On neví, že v evangelickém kostele se nesmí žádné koncerty konat! Jak si vůbec mohl jako významný kulturní pracovník dovolit s takovým návrhem přijít? Kam se ztratilo jeho pevné marx-leninské ideologické přesvědčení?

Všechno je však k něčemu dobré – šéf olomoucké opery se rozhodl k totálnímu odporu. S vystoupením estonského varhaníka na půdě evangelického sboru nejen souhlasil, ale se zájmem pozoroval, jak se evangelíci za ta dlouhá léta naučili soudruhy obcházet. Vždyť neuplynul ani měsíc, co se v kostele konal velmi úspěšný koncert pěveckého sboru z Holandska.

Postup byl jednoduchý. Na úterý, kdy měl estonský varhaník vystoupit, bylo svoláno bohoslužebné shromáždění; o „státní souhlas“ pro varhaníka k bohoslužbám se přece žádat nemusí! Připravená pozvánka musela být ale předána na odbor kultury OVN, každá tiskovina tohoto druhu musela být úředně schválena. Jenomže předešlé jednání na tomto úřadě s šéfem olomoucké opery nedalo spát okresnímu církevnímu tajemníkovi a rozhodl se, že vystoupení estonského varhaníka zamezí všemi prostředky. A vymyslel ten nejkurióznější. Organizaci KSČ v olomouckém divadle napsal dopis na úředním papíře ONV, ve kterém doporučil tamním komunistům, aby dali „sovětskému“ varhaníkovi dva lístky na divadelní přestavení; tím pádem se shromáždění v evangelickém kostele nebude moct zúčastnit.

Kupodivu dopis vyvolal v divadle odpor komunistů vůči stávajícímu systému; bylo již jen několik dní před sametovou revolucí. Stranická skupina olomouckého divadla předala kopii tohoto dopisu představitelům evangelického sboru; na tehdejší dobu to znamenalo opravdu velkou neposlušnost. A tak faráři a kurátorovi nezbývalo nic jiného než přejít do útoku. Nebylo vůbec obvyklé, že by si představitelé církve stěžovali u předsedy ONV na postup jeho podřízených, a už vůbec ne na církevního tajemníka. V tomto případě však kurátor sboru napsal osobní dopis předsedovi ONV, ve kterém popsal celý postup s dramatickým stupňováním možné ostudy místní, celorepublikové až nakonec mezinárodní. A aby to bylo pro soudruha předsedu přijatelné a mělo to účinek, napsal jej jako servilní občan se všemi komunistickými frázemi. V závěru dopisu uvedl: „Za zvlášť neseriosní pak považuji, jestliže na vedení divadla se ze strany ONV požaduje, aby v uvedený den zajistilo umělci takový program, aby se svého vystoupení nemohl zúčastnit. Nehledě na zvláštní postup jednání, dovoluji si poukázat, vážený soudruhu předsedo, že sovětská delegace se určitě o tomto postupu dozví. To se neutají. Za nejhorší však považuji neseriosní přístup k umělci, jestliže mu přímo neřekneme, že v kostele hrát nesmí, ale budeme to obcházet snadno prokazatelným postupem, který nebudí důvěru.“

 Dopis osobně přinesl předsedovi ONV do jeho úřadu. I když viděl přes otevřené dveře, že předseda byl přítomen, zamračená sekretářka ho zapřela. „Nevadí,“ odpověděl sekretářce, „soudruh předseda se jistě brzy ozve“. Nečekal však, že to bude tak brzo. Než došel do sousední budovy, kde byl zaměstnán, už tam měl vzkaz, že ho volá soudruh předseda. Navrhl jednání na následující pondělí ráno.

V pondělí se kurátor evangelického sboru dostavil na sekretariát předsedy ONV podruhé. Dveře byly tentokrát otevřeny, sekretářka kurátora s úsměvem přivítala: „Pojďte dál, soudruhu, soudruh předseda vás už čeká!“ Kurátor byl místo pozdravu přijat slovy: „Pojď sem, podívej se, jaké tady mám blbce!“ Ukázal kurátorovi kopii dopisu zaslaného do divadla jemu podřízeným církevním tajemníkem. „Tak kdy ten koncert uděláme?“ zeptal se předseda. A kurátor opatrně sdělil, že koncert se už konal. Soudruh předseda rezignoval slovy: „Až příště budeš něco potřebovat ty nebo pan farář, přijďte rovnou za mnou.“

Něco takového žádný kurátor Českobratrské církve evangelické za celých 40 let komunistické nadvlády od předsedy ONV neslyšel. Po cestě zpět si tato slova neustále opakoval a při vstupu na sekretariát svého pracoviště mu vypadla slova evangelického kurátora nedůstojná, ale výstižná: „Bedřiško, tohle se musí posr…!“ No a za čtyři dny byl 17. listopad 1989.

Jan Bartušek, Olomouc