Poselství 26. synodu Českobratrské církve evangelické

I my žijeme v převratné době. Jsme součástí společnosti, kte­rá je nemocná a potřebuje nápravu, potřebuje vyjít na nové cesty. Slova, pravdivé kritiky, podobně jako volání Jana Křtitele, otvíra­jí naději na překonání mnoha věcí, které nás tíží. A přece nemůže­me zůstat jen u soudu.

Uvědomujeme si svou odpovědnost a ptáme se: Co dělat? Co máme dělat my křesťané? Máme dělat dílo Boží: Máme věřit v Krista a ukazovat k němu; To je skutek, který žádá Bůh /Jan 6,28n/. Kristus je „ten, který při jíti má“. Jeho evangelium, je odpovědí na hřích a bolesti tohoto světa. Bůh přijímá hříšného člověka a nabízí nový život všem. Přichází v Ježíši Kristu, který se zastával chudých, pomáhal nemocným, osamoceným a nešťastným. Ujímal se jich a, otvíral jim možnost nového života. Ve své lásce šel až na smrt. U jeho stolu se scházejí ti, kde dříve stáli na protichůdných frontách. Toto je evangelium o Boží milosti a tuto dobrou zprávu jsme dlužni dnešnímu světu.

Obracíme se především na Vás,, bratři a sestry v našich sbo­rech. Vyznáváme, že jsme se od tohoto evangelia vzdálili. Mnohdy jsme se styděli vyznat svou víru a pod tlakem strachu jsme se ne­zastávali postižených. Jsme však vděčni za to, že evangelium přes­to zaznívalo a vytvářelo v našich sborech společenství služby.

Byli i takoví, kteří nemlčeli. Svědomí jim nedovolilo, aby kvůli vytyčené životní dráze zapřeli Krista. Věrnost Kristu není marná a nese nečekané ovoce. – Nežijeme však z vlastní věrnosti, ale z věrnosti Kristovy a z jeho evangelia. Stůl Páně je nám darem, radostí a příležitostí k odpuštění. Smíme odložit vzájemné spory a usilovat o to, aby naše vztahy potvrzovaly naše svědectví. Z to­hoto zázemí smíme přistupovat i k problémům veřejného života jako ti, kdo přinášejí odpuštění, protože sami z odpuštění žijí; jako ti, kdo odhalují nepravosti, ale přijímají hříšníky, mezi něž po­čítají především sebe. – Uvažujme nad Písmem, jak vyjádřit evange­lium v jeho plnosti, aby naše svědectví bylo přesvědčivé. Nezapomínejme na službu nemocným, osamoceným, trpícím, vězněným a bez­radným. Rozvinutí služby, včetně založení diakonie, bude však zna­menat velké nároky nejen na naše hospodaření. Neváhejme  tato bře­mena nést. Nový životní styl v odvaze k oběti a službě i dobrovol­ném sebeomezení přináší přece radost, zbohacuje naše životy a při­spívá k ozdravění prostředí zpustošeného naším sobectvím. Nezapo­mínejme na ty ve světě, kteří trpí skutečným hladem. Je to dnes většina lidstva i většina křesťanů. Nebudeme-li citlivě vnímat nouzi světa, nebudeme schopni pravdivě řešit ani své vlastní problémy.